Sedím v růžku útulného Café a gramofon (už ho nejspíš znáte z mého vyprávění zde), za zády mi hraje hudba z desky a naproti mě se za šálkem kávy a sklenkou vína smějí Bára a Jana, bez kterých by tahle kavárna vůbec nevznikla. Zvědavě pak poslouchám jejich příběh.
„Známe se už od základky.“ Začala vyprávět Bára. „Jsme vlastně každá úplně jiná, ale tím se doplňujeme.“ Jsou kamarádky už dlouhou dobu a „vždycky věděly, že si spolu chtějí nějaký podnik otevřít“, pak se ale na nějakou dobu odloučily a obě opustily rodné město Nový Jičín – Bára odjela do Anglie a Jana do Prahy. Osud se ale zřejmě rozhodl, že si svůj sen musí splnit a znovu se sešly. Po opětovném setkání a pár pivech na Náplavce byl poprvé nahlas pronesen plán: „Otevřeme si kavárnu!“
Začaly tedy vše plánovat, připravovat a samozřejmě hledat místo, které by pro ně bylo ideální. „A co, že jste se rozhodli zrovna pro Minskou?“ Zeptala jsem se. „Šly jsme se sem podívat a když jsme vstoupily dovnitř, tak bylo jasné, že tohle je ono.“ Vysvětlovala mi Bára. „Prostě jsme to tak nějak cítily.“ Dodala. A tohle přesně vystihuje celý Café a gramofon – je to místo, které jeho majitelky milují a dávají do něho samy sebe. Je to takové jejich dítě, což mi vlastně také potvrdily, když mi povídaly o svých kamarádech, kterým se nedávno narodilo miminko. „Vyprávěli nám, jak by chtěli jít večer ven, ale nemůžou, jak by chtěli jet tam a tam, ale nemůžou… a jak jsem je tak poslouchala, v hlavě jsem si říkala – Ty jo, to znám taky!“ Začaly se obě smát. „Ale já ji mám stejně ráda.“ Pohladila zeď vedle sebe Bára.
Ale vraťme se k samotnému založení kavárny. Když Jana s Bárou vybraly útulné místečko ve Vršovicích, ve kterém byl původně Buddha Bar, začaly s přípravami na otevření kavárny. Chtěly vytvořit něco, kde se lidé budou cítit dobře a rádi se sem budou vracet. Původně měla celá kavárna úplně jiný koncept, což souviselo také s tím, že se jmenovala Café Boutique a to si pamatuji i já, když jsem u nich poprvé byla na šálku cappuccina. Kromě lahodné kávy a něčeho dobrého na zub tu měl být i butik s oblečením – udělali byste si tak radost i něčím pěkným na sebe. Jenže prostor jim pro tenhle koncept úplně nevyhovoval a navíc se krátce po otevření dozvěděly, že kavárna pod tímto názvem již existuje, a tak ji byly nuceny přejmenovat. Souhra náhod tak nakonec vedla k tomu, že se charakteristikou místa stal gramofon, podle kterého má kavárna nyní název.
„Pamatuji si, že jsem sem jednou nalákala kamarádku, že máte skvělý kafe a hlavně hrozně stylovej gramofon a musíme si sem zajít na snídani. No, a když jsme sem přišly, tak na gramofonu byl macbook a z něj hrála hudba.“ Pobaveně jsem líčila svůj zážitek. Bára i Jana se zasmály. „My s tím gramofonem máme pořád nějaké problémy, je už několikátý…“ Vysvětlovala mi Jana. „Už jsem se ho naučila i opravovat.“ Zasmála se Bára. „Dokonce jsme měly už i jeden, který si sám měnil desky, takový jukebox, ale taky se rozbil.“ Baví mě, jak holky své trable, ať už jde o gramofon, změnu názvu nebo o zařizování letní zahrádky před vchodem vypráví se smíchem nebo úsměvem na tváři. Je na nich vidět, že svoji kavárnu opravdu milují a s každým jejich slovem mi ten milý večer, kdy jsme se sešly, docházelo, že v kavárně je kus jejich duše. „Máme tady takový růžek, kam chodíme objímat kavárnu.“ Usmály se obě.
Jejich vztah s kavárnou je také důvodem, proč je pro ně tak těžké přijmout do kavárny někoho nového. Jednu chvíli toho na ně už ale bylo moc, ačkoli kavárnu milovali (a stále milují), byly už z každodenní práce v ní unavené a opakované trable s předzahrádkou byly poslední kapka. „Viděly jsme se tenkrát s kamarádem a ten na nás koukal, chvíli nás poslouchal a nakonec řekl: ‚Holky, vy potřebujete dovolenou!'“ „Druhý den jsem pak přišla do kavárny a Bára něco hledala na počítači, tak jsem se ji zeptala, co dělá a ona mi řekla, že kouká na letenky na zítra a jestli nepojedeme k moři, tak jsem jen pokrčila rameny a řekla si proč ne.“ Vyprávěla mi Jana. „Věděla jsem, že potřebujeme jet hned, rychle, ideálně zítra. Bály jsme se, aby se na nás zákazníci nezlobily, ale nakonec byli rádi za nás, že jsme si odpočinuly.“ Doplnila ji Bára. „Jen jedna naše kamarádka nám v legraci vynadala, že neměla, kam chodit na kafe.“ Pousmála se Jana. Obě pak dodaly, že jim to neuvěřitelně pomohlo – odpočinuly si a byla to jejich nejzábavnější dovolená. „Hodně nás to posunulo. Došlo nám, že kavárnu milujeme a chceme si to tu hlavně užívat.“ Popisovala mi Bára. „Už tu máme jednu kamarádku, která nám už pomáhá, ale trvalo nám, než jsme se odhodlali.“ Když jsem vyprávění poslouchala, čím dál víc mi dávala smysl slova, která mi řekly hned v úvodu – kavárna je taková naše škola života.
Když zbystříte, všimnete si v kavárně spousty zajímavých drobností. Jedním z nich je třeba nápojový a jídelní lístek, se kterým jim pomohl grafický designer Pavel Dufek. „On je hrozně milý, vlastně se nám sám nabídl, jestli nechceme pomoc.“ Vysvětluje Bára, kterou napadlo udělat nové menu ve tvaru gramofonové desky. Pavel Dufek mu pak dodal finální vzhled a úsměvné popisky jednotlivých druhů kávových nápojů. Holky se mi přiznaly, že je baví pozorovat nové zákazníky, kteří si ony popisky čtou. „On má pan Dufek takový specifický humor, který ne každému dojde hned na první chvíli. Je vtipné pozorovat, třeba pár, jak si čte nabídku a jeden se u toho směje a druhý nechápavě kouká a smát se začne až za chvíli.“ Když jsem si usrkla ze svého „rychlessa“ musela jsem se pousmát.
Jejich cesta k výběru kávy, ze které teď kouzlí třeba moje milované cappuccino, vedla také přes srdce. Coffeesource byla jedna z prvních pražíren, které navštívily a ihned si sedly s majitelem – moje skromná poznámka – nedokážu si představit, že tak milé dámy jako Jana a Bára by si s někým nesedly, ale zpět k tématu – zkrátka (opět) věděly, že to je ono. „Máme tam s nimi takové spojení.“ Vysvětlila mi Bára, když jsme se dostaly k tomu, proč nemají občas i něco jiného. „My nejsme úplně taková ta hipsterská kavárna a často k nám přijdou zákazníci a chtěli by klasické italské espresso, tak jsme vymyslely takový jakoby kompromis – na espresso máme Silver Blend, což je směs Brazílie, Kenyi a Colombie (90 % arabica a 10 % robusta) a pak máme na filtr výběrovku.“ Dovysvětlila mi Jana.
Dostaly jsme se i k tomu, že v Café a Gramofon pořádají koncerty a různé akce (v létě to třeba bylo tetování hennou). Vzniklo to vlastně náhodou, kapely je oslovily spontánně, chtěly by v tom ale pokračovat častěji. „Jednou dokonce-“ začala s nechápajícím smíchem Bára, „nás oslovili nějací páni s maskami smrtek. Odkud oni byli?“ „Číňani.“ Doplnila Jana. „No, a ti byli opravdu strašidelní a to když jsme viděly, tak jsme si řekli, že ne-e, tohle teda v naší kavárně nebude.“ Obě se smály. Je pravda, že do tak klidného prostředí se to nehodí. „Nechápu, kde na nás přišli…“ Kroutily hlavou. Tak či onak, koncerty které zatím proběhly rozhodně nebyly s maskami smrtek ani ničím podobným a já je mohu vřele doporučit. Atmosféra je úžasná. Café a gramofon má zkrátka mnoho tváří – je klidným místem na kávu a dort, ideální volbou na snídani po celý den, rychlý oběd, líné odpoledne a občasný energický večer s hudbou.
Vyslechla jsem si množství zážitků a příběhů, které se s Café a gramofon pojí, a začínalo mi to do sebe všehno zapadat jako skládačka. Najednou jsem byla schopná si odpovědět na spoustu otázek, jako třeba proč je mi v kavárně tak příjemně, anebo proč se malá kavárnička udržela ve vedlejší ulici, kde si ji spoustu lidí nemusí všimnou. Ta odpověď byla vždycky stejná – Jana s Bárou. „Před Vánoci jsme tu zažily pět skvělých večerů s přáteli, během kterých s námi byl jeden balící papír. Dodneška jsme ho nepoužily, a tak jsme si řekli, že ho možná pověsíme na zeď. Nikdo sice nebude vědět, co to je, ale my jo. Bude to taková připomínka – to je to, proč to člověk dělá.“ A to mluví za vše.
P.S.
Pokud jste četly i starší povídání o Café a gramofon, tak víte, že mají spoustu dobrot – dělají skvělé snídaně po celý den, mají polévky a dorty, které peče sama Bára. A peče je ráda. A peče je skvěle. A jsou to jedny z nejlepších co znám. A peče je s láskou. A můžete si je objednat na zakázku! (tady 🙂 )
Minská 775/4, Vršovice, Praha 10