Taky se Vám někdy stalo, že celý den Vám všechno jen podkopávalo nohy, nic se nedařilo, ale nakonec se v té změti neštěstí objevila káva a všechno bylo zase v pořádku? Pokud ano, tak zajisté pochopíte, jak jsem se cítila.
Začátek dne vypadal celkem slibně, mraky na nebi se rozprchly a dokonce vysvitlo slunce. Vydala jsem se vstříc velkoměstu, kde jsem měla v plánu pobíhat a zařizovat možné i nemožné skoro celý den. A víte co se stalo? Myslím, že to tušíte… Skoro všechny nejfrekventovanější stanice metra B a C nejezdí. Paráda…
S kamarádkou jsme si navzájem postěžovaly na momentální dopravní situaci a vydaly se k zastávce, kde čekaly náhradní autobusy XC. “Pane bože, vidíš, jak se z toho autobusu kouří?” Vyhrkla jsem, ale ještě než mi kamarádka stačila odpovědět, byly jsme v něm. Když viděla můj nedůvěřivý výraz jen mě ukonejšila: “To určitě není ten, ze kterého se kouřilo…” Obě jsme věděly, že to není pravda.
V dalších hodinách jsem byla vydána městské hromadné dopravě na pospas o samotě. Potřebovala jsem si dobít Lítačku a po cestě jsem měla stanici metra u Smíchovského nádraží. To jsem ještě nevěděla, že brzy má nálada doopravdy přejde na Smích-off.
Vystála jsem si naštěstí krátkou frontu u přepážky na dobíjení kuponů a s úsměvem řekla: “Prosím jednu pětiměsíční studentskou.” a podala jsem pánovi na druhé straně ISIC. “To nepůjde.” Pronesl. Nechápavě jsem se na něj dívala. “Studentské kupony se mohou kupovat pouze do začátku září.” Vysvětloval. “Cože?” “Školy spoustu studentů v září vyhodí, a tak to nejde.” Byla chvíle ticha. Snažila jsem se zpracovat, co jsem právě slyšela. Pokoušela jsem se pochopit tu nelogičnost. “Můžu vám dát jen ten tříměsíční a to v plné ceně, protože se to v září láme.” Dodal po chvíli. “No, co můžu dělat… Sice mi to přijde dost nelogické, ale dobře.” “Nevidím na tom nic nelogického.” Odvětil pán. V tu chvíli jsem začala pěnit. Představila jsem si všechny ty šílené zkoušky, kterými jsem si prošla na konci semestru a nově vzniklý fakt, že si ani pak na oplátku nesmím využít benefity studenta a pře očima jsem začínala mít rudo. Pán měl štěstí, že nás dělila ona přepážka. Asi vědí, proč ji tam mají…
Stále jsem to zpracovávala a vydala se po schodech z metra nahoru. Pak jsem si uvědomila, že nade mnou je Kafe Kolej. Díky bohu, ještě, že existuje Kávový klub! Pomyslela jsem si a vydala jsem se tam.
Když mi usměvavý barista dal mou filtrovanou kávu, já se napila, cítila tu osvěžující jemnost a minerálnost, okamžitě se mi ulevilo. Pohlédla jsem na kasičku sloužící k dýškům, na které stálo: “na večeři v Alcronu” a s úsměvem jsem jim tam hodila pár drobných. Prohlížela jsem si malé místo s kávovarem a koláčem u okénka a celé to uvnitř mi začalo připadat jako samostatný vesmír, který nepatří do stresujícího okolí Smíchovského nádraží…
Zachránila Vám někdy káva zdravý rozum tak jako mě?
P.S.
Doufám, že si baristé z Kafe Kolej do toho Alcronu brzy zajdou!
Nádražní 279/1, 150 00 Praha-Smíchov, Česká Republika
Nádražní 279/1, 150 00 Praha-Smíchov, Česko