Tento článek bude prvním ze série poněkud “netradičních” – ráda bych Vám povyprávěla o pár starých i nových cestách, které jsem za svůj nedlouhý život stihla podniknout. Začnu tedy malou ochutnávkou nejstarší cesty, která bude brzy slavit tříleté výročí. Abych dodržela tématiku, vybrala jsem pouze tu část, která má s kávou co největší dočinění. Tak se připoutejte, vyrážíme.
V létě před několika lety jsme uskutečnili naši již dlouho plánovanou cestu na sever – tak jsme říkali výpravě do Švédska, Norska a Finska. Jedna z prvních a nejatraktivnějších zastávek nás čekala hned čtvrtý den. Jednalo se o nejsevernější pevninské místo v Evropě, kam je možné se dostat – Nordkapp v Norsku.
Cesta autem ze Švédska nebyla ničím neobyčejná, teprve když nás přivítal nápis Norge a mnoho písmen pod ním, které tvořily dojem dětské písmenkové polévky, osazenstvo auta ožilo. Prvním problémem bylo zjištění, že jsme se zapomněli informovat o povolených rychlostech na místních silnicích. Ovšem samotné zjištění, že na dálnici se smí jet pouhých 90 km/h nás zaskočilo mnohem víc, než předešlý pocit nevědomosti. Moc jsme tomu nevěřili, ale norské silnice jaksi nevedou dopravní značky s nejvyšší povolenou rychlostí, tak jsme jen doufali, že neporušujeme zákon.
Hned několik kilometrů za hranicemi nás přivítal hustý déšť, který nikoho ani při nejmenším nezaskočil – lidem nepřišlo zvláštní, že přes řetězy vody nevidí na krok. Celé to tvořilo útulnou atmosféru zvláštního a absolutního bezpečí. Déšť vydržel až do posledního města, které na naši cestě bylo před cílem, a tak jsme se rozhodli zastavit a nakoupit jídlo na večeři v místním obchodě Coop. Lidé v Norsku jsou neuvěřitelně mílí a slušní, ačkoliv do města nezavítá mnoho cizinců, je to tu pro ně hotový ráj. Všichni zde umí anglicky a všude se domluvíte a ještě se při tom na vás všichni usmívají. Orientace v místních obchodech je ovšem poněkud složitější… Regály s jídlem jsou sice nadepsány i anglicky, ale samotné produkty obsahují pouze norské nanejvýš švédské či finské popisky, takže se můžete orientovat leda tak podle obrázků.
Zbytek cesty na Nordkapp byl neuvěřitelným zážitkem, jako bychom projeli několik kontinentů během 180 kilometrů. Ve zdejší krajině narazíte snad na úplně všechno. Zažloutlé a zdánlivě vyschlé keře a vysoká tráva jsou na každé větší rovné ploše, avšak když přistoupíte blíž, tak kromě stád sobů, kteří vám nevěnují sebemenší pozornost, si povšimnete, že veškeré rostliny jsou promáčené a rostou v kalužích vody. Za chvíli se pak objevíte mezi bažinami, které postupně přecházejí v mírně zvlněný terén. I v tom největším horku tu v koutech a na kopcích narazíte na sníh ležící zde od zimy, která Norům skončila teprve nedávno. Krásné a auty téměř nedotčené silnice Vás střídavě vodí nahoru, na úpatí holých vysokých hor, kde se pod Vámi rozprostře dech beroucí krajina plná potoků, řek a malých jezírek, a dolů, kde si tu krásu můžete prohlédnout z větší blízkosti. Některá jezera lemovaná jehličnatými stromy tvoří s hornatou krajinou překrásné scenérie, které ve Vás vyvolávají dojem, že nejste v Norsku, ale kdesi v Kanadě či na Aljašce. Na březích těchto vodních ploch by se dalo vysedávat do nekonečna, šumící lesy, voda a všemožné zvuky schovaných obyvatelů zdejší přírody vás ukolébají jako malé dítě. Voda dopadající s mohutným šumem na ostré kameny ve vás vyvolává respekt a zároveň pocit bezpečí – jakoby jste se mohli schovat do kteréhokoli koutku, který Vám bude připadat útulný, a hektický život nechali daleko za posledním úpatím hory pokryté alespoň troškou sněhu. Člověk je sám, a přitom se cítí v neustálém kontaktu, jakoby se s přírodou dali vést nekonečné dialogy, ve kterých nejsou nutná slova. Cítíte, že Vás cítí a jste její součástí. I kdybychom se v autě všichni snažili myslet na problémy, chladný vítr je odvane pryč a pohladí nás po tváři… Ještě dnes mě při této vzpomínce napadá, jak krásné by asi bylo vzít batoh, na cestu si připravit čerstvou kávu a jen tak se procházet.
Samotné městečko nesoucí jméno Nordkapp je ještě několik kilometrů před nejsevernějším cípem útesu vytyčeným do Severního ledového oceánu – stejnojmenným Nordkappem. Avšak my jsme bydleli zhruba v polovině mezi nimi. Při cestě po pobřeží k chatce, ve které jsme přespávali, jsme projeli mnoha tunely. Byl to dokonalý příklad toho, jak lze skloubit technický pokrok lidstva se zachováním krásy a svobody přírody – všechno bylo precizně vybudované a čisté. Příjemné překvapení nás čekalo při vyjetí z tunelu do krásného teplého slunce, neboť na jeho druhé straně bylo zamračeno. Nejvíce nás ohromovaly pohledy na moře s malými rybářskými lodičkami a syté vlhké tóny barev severských zemí. Člověk si připadal, jako by se stal součástí olejové malby.
Když jsme dorazili k bílé dřevěné chatce, čekal na nás před dveřmi připravený klíč. Díky předchozím zkušenostem z cestování po severu nás to nezaskočilo, v žádné ze severských zemí – a v Norsku obzvlášť – se Vám nestane, že by Vás někdo okradl, nebo vlezl do odemčeného domu. Všichni si věří a mají k tom důvod. Slunce svítilo i poté, co jsme se zabydleli, a tak jsme se vydali na procházku po okolních hřebenech hor. Chladné počasí kompenzovaly teplé sluneční paprsky a vlídné a klidné prostředí. Seděli jsme na vrcholku jedné z hor a pozorovaly vzdálené pobřeží a slunce. Byla půlnoc a nám se splnilo naše velké přání, kvůli kterému jsme sem jeli – sledovat půlnoční slunce. Ovšem i krása a poetičnost nekončícího dne má své zápory, téměř se nedá usnout. My jsme to ale jako přílišné negativum nebraly, tak nějak to k tomu všemu patřilo. A konekonců, co se vyrovná hrnku kávy pod nikdy nespícím sluncem?
„A kdy tady vlastně zapadá slunce?“ „No…“ podívajíc se na hodinky, „tak nějak za čtyři měsíce…“
Další den nás dělilo už jen pár kilometrů od nejsevernějšího místa Evropy. Cestou k němu jsme potkali tisícovku bílých a béžových sobů, kteří odpočívali a pobíhali na vlhké trávě. Za vstup na vyhlídku a do centra s restaurací, poštou a malým obchodem se suvenýry si Norové tehdy účtovali 245 NOK (norských korun) za osobu. Kdo se orientuje v měnách uzná, že to není málo… Ovšem za ten pohled to stálo. Na samotné vyhlídce je socha obrovského globusu. Měli jsme štěstí, protože jsme díky nepřívětivému počasí nebyli rušeni téměř žádnými turisty. Pro bližší představu bylo ten den, připomínám, že bylo léto, okolo sedmi stupňů nad nulou. Zabalení do zimních bund a v kapucích jsme si prohlíželi malé monumenty z kamenů, co si zde staví téměř každý, kdo sem zavítá. Po straně budovy, ve které je již zmiňovaná restaurace je jakýsi památník, kde každá jeho část představuje vybranou světovou zem – pracovali na něm mladí lidé z několika zemí světa, kteří se zde sešli a strávili tu týden, a je to symbol přátelství a mezilidské spolupráce.
Návštěvu Nordkappu jsme zakončili symbolickým odesláním pohledů z místní pošty a kávou v kavárně, která byla celá postavena do tvaru kompasu. A protože kávy není nikdy dost, zašli jsme ještě k malému baru přímo naproti prosklené vyhlídce na chladné moře a objednali si espresso. Abych se také dostala trochu k té kávě, z celé cesty mám jeden hlavní kávový poznatek – seveřané evidentně milují filtrovanou kávu. Mají ji skoro všude – na benzínkách, v restauracích, v hotelech, občas i v obchodě. Když jsme si jednou řekli o espresso při jedné odpočinkové zastávce během cesty autem, nalili nám zkrátka filtrovanou kávu do malého hrnku. Doteď mě to nutí se pousmát. Nutno ale dodat, že i na té “extrémně obyčejné kávě” z benzinky, není nic špatného, ba naopak, je kupodivu opravdu dobrá. Zde na Nordkappu jsme tedy opět očekávali malé dávky filtru – avšak ne! Poprvé jsme dostali opravdové espresso! Po vychutnání si nejsevernější kávy v Evropě jsme se vydali dál na cestu za objevováním ostatních severských krás.
P.S.
Doufám, že se to tam za tu dobu příliš nezměnilo…
Nordkapp, Norsko
Moc krásný článek a fotografie 🙂 Já bych ráda navštívila Norsko tenhle rok. Uvítala bych více takových článků 😉
Děkuji 🙂 Mám v plánu psát víc o cestování za kávou:)