středa 15. března 2017

SmetanaQ

Miluji objevování nových kaváren, což jste zajisté postřehli. Dnes bych Vám ráda povyprávěla o mlaďoučké SmetanaQ. Z jejich konceptu jsem nadšená. Zavítala jsem sem zatím třikrát a zanechalo to na mě tolik dojmů, že nevím, kde začít…



Poprvé jsem zde byla jedno smutné a nadmíru depresivní úterý. Začal mi nový semestr a já jsem se zavalená úkoly a prací na doma potácela z katedry psychologie v Myslíkově ulici na filosofickou fakultu. Byl to přesně jeden z těch dnů, kdy se sami sebe ptáte, jak je možné, že Vás přijali na vysokou školu a stále studujete, protože to všechno nemáte šanci stihnout a zvládnout. Se svými dvěma (stejně zdeptanými) kamarádkami jsem se chtěla stavit na kávu. SmetanaQ, jakožto nový podnik přímo na půl cesty se zdál jako ideální volba. 

Vstoupily jsme do minimalistického interiéru a prošly celou kavárnou až dozadu. Ocitly jsme se v knihovně. Narozdíl od zbytku prostoru byla prázdná a my si užívaly zaslouženého odpočinku po náročném dnu… Nálada se mi postupně zlepšovala a začala jsem se opět cítit dobře - “Díky Bohu za kavárny!”


Miluji ty oprýskané zdi, chladné kovové židle s polštářky, které tomu dodají něžnost. Miluji možnost sednout si k oknu a vychutnat si lahodnou kávu. Miluji tyto prostory! To, co mě oslovilo nejvíc je jednoduchost. Celý interiér a design kavárny je prostý, ale zároveň ho nikde jinde nepotkáte. Může se zdát chladný, ale jakmile se posadíte, cítíte vřelost. 



Znovu jsem se vydala do SmetanyQ na Den žen. Pobavilo mě a zároveň polichotilo, že ten den za barem nestála jediná žena či dívka. Obsluhovali pouze muži a to s krásnými úsměvy a ochotou. Poseděla jsem nad sklenkou vína a tapiokovým pudinkem (s kávou samozřejmě). Rozplývala jsem se nad popisovanou jednoduchostí a moderností a nechtělo se mi vůbec nic. O oném pudinku bych ráda řekla něco navíc. Je to asi rok, co jsem objevila krásu a dokonalost tapioky a bohužel jsem v Praze ještě nenarazila na podnik, který by tuto dobrotu nabízel. Takže tato kavárna má u mě obrovské plus!



Dalším lákadlem pro mě je fakt, že kavárna se nachází v objektu, kde byl před pár lety výbuch, který "otřásl celou Prahou". Mám takový dojem, že se celé místo lehce pokouší zachovat dojem “rozbitosti” avšak s elegancí a stylem. Za mě se jim to rozhodně daří a mohu říct: “Jen tak dál!”.


Potřetí jsem sem zavítala na rychlý oběd po studentském experimentu. Špenátová polévka z kokosového mléka s chilli byla famózní, ale ještě famóznější byly houstičky, které jsem k ní dostala. Nešlo nepoznat, že jsou domácí. Prostě mňam!


Nemohu se dočkat, až si opět zajdu na kávu a přeji tomuto místu jen to nejlepší, protože jsou na dobré cestě. “Jen tak dál!”

P.S.
Věděli jste, že bude brzy otevřena i galerie?

Žádné komentáře:

Okomentovat